Pololetky

Pololetky (2. - 5.2.2012)

Ve čtvrtek 2.2. jsme s holkama přijely až na konec mše svaté, která byla kvůli velkému mrazu venku slavena v krbovce. Po mši jsme všichni povečeřeli rohlíky s tvarohem, ti, co přijeli během večeře nebo před ní, se spolu s námi ubytovali a poté jsme pod vedením nového týmáka Jendy hráli biblické Riskuj, kde jsme měli hádat z témat: Nový zákon, Doplň citát, Podobenství a Svatí. Volný čas po programu jsme využili k hraní společenských her a o půlnoci zalehli na půdy.

Pátek 3.2. jsme zahájili posnídáním rohlíků a slovíčkem na den od týmačky Helenky: , s myšlenkou, že jakkoliv zpíváme strašně, máme obrovskou výhodu, že Bůh od nás neuteče, naopak, že zůstane a bude šťastný z naší chvály pro něj. Další myšlenka tohoto slůvka byla, že je do nás Bůh nešťastně zamilovaný. Ale proč vlastně nešťastně? On je ten, který nás nade vše miluje, ale musí čekat, že my přijdeme k němu, protože se nám vnucovat nebude, to my musíme chtít za ním jít. Někteří z nás za ním možná přijdou v neděli u mše, někteří se modlí každý večer před spaním, ale být s Bohem není jen o odříkání nějakých naučených modliteb, ale třeba i o tom, že mu povíme, co jsme ten den udělali, poděkujeme mu za něco hezkého, co jsme viděli nebo zažili, zkrátka o sdílení pocitů s Ním. Slovíčko, že máme jásat, jsme si samozřejmě vzali k srdci a někteří z nás šli na běžky, někteří jen tak blbli v hlubokém sněhu kolem Vesmíru. Když jsme se promáčení a spokojení vrátili, ještě jsme trošku procvičili mozkové závity ve hře Česko. K obědu byla výtečná hrachová polévka a krupičná kaše s kakaem a cukrem.

Po odpoledním klidu posilnění obědem jsme se vydali ven hrát bojovou hru pod vedením Jendy. Naším úkolem bylo nasbírat co nejvíce modrých kartiček, které měly představovat neutrium (látka, ze které se měla postavit brána), a přitom si nenechat sebrat ani jeden z našich původních čtyř životů nepřátelskými trolly. Když jsme splnili tento nelehký úkol (přes hluboký sníh byla únava členů obou týmů dosti znát), museli jsme ještě vyluštit osmisměrku, která skrývala heslo k otevření meziplanetární brány, kterou jsme z neutria postavili, a to tak, že jsme opět běhali jako diví po celém areálu Vesmíru a hledali slova, která by se dala z osmisměrky vyškrtnout. Vyskytovala se zde ale i chybná slova, a proto to nebylo tak jednoduché, jak se zprvu zdálo. Po posilnění čajem, který byl speciálně pro nás vynesen ven (a někteří si dokonce mysleli, že z něj bude ledová tříšť) jsme odešli rozmrznout dovnitř a v 17:00 nás čekala mše svatá v krbovce, při které nám Tomáš zmínkou vraždy Jana Křtitele připomněl, že Bůh je dokonalý a že žádná špatná lidská vlastnost na něj nemá. Po tomto krásném, radostném zážitku jsme posilnili svá těla chlebem se sýrovou pomazánkou. Večerní program pokračoval povídáním dominikánského novokněze Ludvíka, který nám povídal o Božím (po)volání. Nakonec jsme se pomodlili s putující svíčkou – znamením Božího světla. Každý z nás tak směl Boha nějak pochválit, poprosit o něco, podělit se s ním o krásný zážitek z onoho dne, apod. Zbylý čas po krásné modlitbě jsme se inspirovali slůvkem na den a z celého srdce zpívali.

Po sobotní snídani 4.2. nám Tomáš vybral slůvko , při kterém jsme se zamýšleli nad tím, jak je důležité, abychom se snažili druhé chápat a porozumět jim. Mnohé z nás také Tom po jeho slůvku potěšil tím, že během dopoledne a brzkého odpoledne jsme se vydali na túru směr Velká Deštná. Někteří další z nás šli sjíždět svah, nebo provětrat běžky. No, musím přiznat, že jsem se mírně děsila představou, že se budeme někde v půlmetrových závějích škrábat na nejvyšší vrchol Orlických hor, ale nakonec jsem byla jen šťastná, že jsem šla. Cesta tam byla ani ne tak náročná, jak se od ní očekávalo, výstup tam probíhal nad očekávání rychlým tempem, protože terén byl krásně udusaný, a tak výstup probíhal jedna báseň. Než jsme se nadáli, byli jsme pod vrcholem, kde snad všichni z nás byli vděční za pramen vody, kde jsme se osvěžili a pokračovali posilnění tou nejlepší možnou vodou dál. Obklopovala nás ta nejkrásnější zimní krajina, jakou jste kdy viděli – spousta třpytícího se sněhu, zaváté smrky a všude, kam se jen podíváte, byli vidět nadšení běžkaři, nebo jen běžkařské stopy. Nakonec zbýval jen kousíček cesty a na vrcholu jsme si všichni sedli do malinkého „bufíku“, kde jsme se napili kolujícího čaje, snědli svojí Fidorku, kterou nám John rozdal před cestou, a malinko rozmrzli. Vylezli jsme v oblaku teplého kouře ven a poslechli si instrukce od Toma – jedna skupina šla (nebo spíš běžela) s Johnem zpátky na Vesmír, neb on potřeboval dodělat oběd, abychom neumřeli po příchodu hlady, a ta druhá skupinka šla pomaleji s Tomem. Nakonec se ale ukázalo, že dlouhému kroku, ani vytrvalému běhu Johna jen tak někdo nestačí, a tak snad kromě 3 odvážlivců se ostatní rozdělili na skupinky a došli na Vesmír svým vlastním tempem. Tam jsme se samozřejmě museli převléct do teplého a suchého oblečení a pak všichni upalovali směrem k teplému čaji, který víc než kdy dřív přišel vhod. Nejeden účastník této túry pak byl spatřen ležící s hlavou opřenou o ruce, které byly položené na stole, a vypadal zcela vyčerpán.

Ve 14:00 každý z nás uvítal teplý oběd – gulášovou polévku a sekanou s bramborovou kaší. Po obědě se uklízel dům a až do mše svaté byl volný program. Při mši svaté jsme se společně s Ludvíkem zamýšleli nad důležitostí duchovního odpočinku, takzvané a na závěr nám bylo uděleno novokněžské požehnání. Jendova večerní hra byla pokračováním naší Vesmírné mise v Meziplanetární bráně a všichni jsme podstoupili kosmický výcvik, abychom byli schopni řešit krizové situace – oblékali jsme skafandry z toaletního papíru, spravovali vodovodní potrubí nasáváním vody brčkem, spojovali posádku, aby se ve stavu bez tíže „nerozdělila“ – létání na meziplanetárním modulu (dece), apod. Zakončením dne byla modlitba desátku, kterou vedl Ludvík. Ve volném čase poté jsme se bavili hraním scének z Partičky.

V neděli 5.2. jsme posnídali rohlíky se šunkou a vydali jsme se na mši svatou do kostela Máří Magdalény. Musíme zmínit, že severní vítr byl opravdu krutý, ale naštěstí jsme všichni došli a mohli se společně zamyslet nad čteními, evangeliem, Ludvíkovým kázáním a následováním Krista. Během neděle se za bouřlivého loučení všichni odebrali zase vstříc domovu a novému týdnu – pro mnohé s lítostí vstříc škole. Myslím, že se Pololetky více než vydařily. Vesmíru zdar! :-)

Markéta Vymetálková a Nikola Smolová